Herečka o paliativním divadle: Pacienti zapomínají, že jsou pacienty, spojuje nás hra

Michaela Váňová je absolventkou Pražské konzervatoře a DAMU. Působí jako divadelní lektorka a herečka, věnuje se divadlu se sociálním přesahem. Úspěch sklízí její nové autorské představení Na každý chvilce záleží, které vzniklo ve spolupráci s Nadací rodiny Vlčkových. Jak divadelní představení v paliativní péči vypadá a s jakými se setkává ohlasy?

Michaela Váňová

V rámci svého doktorského studia na DAMU jste vytvořila divadelní představení Tam, kde končí oceán. Je určené pacientům v paliativní péči. Předpokládám, že se neodehrává na divadelním jevišti…

Představení je uzpůsobeno, abych ho mohla hrát u lůžka pacienta. Dva roky jsem ho chodila hrát do dvou pražských nemocnic na oddělení paliativní péče. Je kraťoučké, trvá kolem 20 minut. Většinou jsem to hrála jednomu pacientovi, někdy dvěma, podle toho, kolik jich bylo na pokoji a jaké byly zrovna jejich možnosti anebo přání. Někdy jsem hrála i pro jejich blízké, někdy pro pečovatele. Jednou mě poprosily sestřičky po těžkém dnu, jestli bych zahrála jenom pro ně. Tak jsem hrála na sesterně.

O čem hra vypráví? 

Hraju o tučňákovi Augustovi, který se ztratí při svém prvním lovu ryb v oceánu a hledá cestu domů. Vždycky někde vypluje a zjistí, že to není doma, ale někoho potká – třeba racka nebo kapitána v přístavu. Zažije s nimi něco, co by nezažil, kdyby se neztratil. Každý mu řekne, že domov je tam, kde končí oceán, on zase zapluje do vody a hledá dál. Představení je participační, na různých místech vyzývám pacienta, že se může zapojit.

A zapojují se pacienti?

Většinou ano. Třeba s nimi začnu mluvit jako s Augustovým trenérem. A pacienti se chytnou a rozehrávají se mnou situace. Ptám se jich: „Jak jste to udělal, že jste ho takhle krásně vytrénoval, že dnes ulovil 12 ryb? To je opravdu nesmírný výkon.“ A pacienti říkají: „No, řekl jsem mu, že se nesmí ohlížet za sebe a musí prostě pořád plout za zobákem. A že kdyby potkal žraloka, tak hlavně musí hrozně rychle pryč.“ „Aha, tak to byla opravdu velmi dobrá rada, to se vám povedlo, první lov ryb a byl takhle úspěšný.“ 

Někdy mě sestry pošlou za někým, kdo třeba týdny leží a s nikým nekomunikuje, protože zůstal sám. Hra ho rozradostní a on se mnou naváže dialog. 

Jak pacienti a jejich blízcí na představení reagují? A co prožíváte vy?

Nejčastěji pacienti projevují velký vděk. Na začátku jsou většinou opatrní, je tam nejistota, divadlo si spojujeme s divadelní budovou, s jevištěm, s velkými kulisami, a tady přichází nějaká slečna… Ve chvíli, kdy začnu hrát, se atmosféra v pokoji najednou promění – a to pro mě byla jedna z nejcennějších zkušeností, jak divadlo dokáže změnit atmosféru, jak dokáže strhnout pacienta k hravosti, k radosti a aktivizaci. Někdy mě sestry pošlou za někým, kdo třeba týdny leží a s nikým nekomunikuje, protože zůstal sám. Hra ho rozradostní a on se mnou naváže dialog. Divadlo se stane komunikačním médiem, dokáže pacienta trochu změnit. Jako kdyby zapomněl, že je pacientem. Spojuje nás ta hra, která je hodně silná. 

Pokračujete v komunikaci s pacientem, když divadelní hra skončí?

Příběh o Augustovi má otevřený konec. Končí ve chvíli, kdy je tučňák vyčerpán, nenašel cestu, je večer a on usíná na kře a neví, co s ním bude dál. V tenhle moment dávám divákům možnost, aby sami navrhli, jak to s Augustem dopadne. Tenhle moment otvírá u pacientů vzpomínání, hodně z nich si začne dosazovat svůj životní příběh nebo přání konce. Často říkají, že čekali pohádku, ale bylo to vlastně o životě a začnou se mnou sdílet věci ze svého života. Zůstávám u nich tak dlouho, jak je potřeba, někdy 15 minut, někdy dvě tři hodiny.

V divadle v paliativní péči vše záleží na divákovi-pacientovi.

Narážíte i na nepochopení nebo odmítnutí? 

Pokud zaznívají pochybnosti, jestli do takového prostředí vůbec s divadlem chodit, jestli je to bezpečné, tak vždycky ze stran divadelníků. Mezi odborníky z paliativní péče jsem se nesetkala s tím, že by to někdo zpochybnil. 

To, co divadlo v paliativní péči odlišuje od jakéhokoliv jiného divadla, je, že na prvním místě je pacient. Bez něj představení nebude, i kdybych sebevíc chtěla nebo měla pocit, že mu to něco dobrého přinese. Je to vždycky nabídka. Z víc než 140 repríz se mi stalo asi šestkrát, že by někdo odmítl. Důvody byly velká únava, to, že pacient nemá rád divadlo nebo na to nemá myšlenky, nechce se pustit do mých myšlenek, chce být usebrán u sebe. Ale že bych představení odehrála a někdo řekl, že to pro něj nebylo, nebo že to nechtěl, to se naštěstí nestalo.

Letos mělo premiéru představení Na každý chvilce záleží, které je spojeno s Nadací rodiny Vlčkových. V čem je to představení jiné než Tam, kde končí oceán?

Toto představení je určené široké veřejnosti. Vzniklo, aby trochu detabuizovalo téma smrti a umírání a ukázalo, čím můžou rodiny procházet a jak jim někdy lze být oporou vlastně jenom nasloucháním a respektováním toho, co prožívají.

Co mohou diváci očekávat? Mají se bát, že se hraje o smrti?

Mým záměrem bylo otevřít téma s nadhledem, humorem, zároveň ho nebagatelizovat. Je to v lehčím, veselejším duchu, ale samozřejmě je tam přítomna i těžká situace. Je potřeba ji vnímat, ale není to nic, co by mělo diváka srazit na kolena.

Co pro vás osobně znamená věta „Na každý chvilce záleží“?

Uvědomovat si, co stojí za to dělat, na co myslet. Je pro mě důležité žít každou chvilku v respektu k druhým a zároveň s poctivostí k sobě a k tomu, co cítím, že potřebuji. Být oporou pro druhé – myslím si, že život se žije ve společenství lidí.


Rozhovor vznikl podle dílu Podcastů (s) Cestou domů, ve kterém si s Michaelou Váňovou povídala ředitelka Cesty domů Ruth Šormová.

Ptal/a se: Redakce Umírání.cz